Herečka Sára Venclovská: V Brně jsou prostě srdcaři a umíme si to tady udělat hezký.

Sára Venclovská je divadelní, filmová a seriálová herečka a absolventka brněnské JAMU. Je spoluzakladatelkou alternativní divadelní společnosti Služebníci Lorda Alfréda a působila mj. v Klicperově divadle, Divadle v Dlouhé a Činoherním klubu. V roce 2023 se vrátila do angažmá v HaDivadle, kde byla v roce 2015 nominována na cenu Divadelních novin za roli Gerty v inscenaci Vyhnání Gerty Schnirch. Na Letní filmovou školu přijela s delegací k filmu Hello, Welcome, který zahájil jubilejní 50. ročník.

‍

Jak bys popsala postavu Soni, kterou hraješ v Hello, Welcome?

Nejcharakterističtější je pro ni to, že je herečka, která se věnuje herectví už od dětství, protože se narodila do privilegované herecké rodiny, takže měla tu cestu pravděpodobně jednodušší než většina lidí, kteří začínají s herectvím nebo obecně točením. Nevím, jestli se to dá považovat za charakteristický rys, ale Soňa je LGBT, která se nedokáže se se svojí orientací vyrovnat veřejně, možná protože žije celý život ve zlaté kleci.

Soňa má privilegovanou matku, která je herečka, je úspěšná i díky ní, ale v současnosti nemá žádné projekty a netočí.

To je vlastně otázka, jestli netočí a před jak dlouhou dobu dotočila. Myslím, že tam jsou dvě roviny, kdy kamarádům a lidem, se kterými se baví tvrdí, že jí na tom vůbec nezáleží, a že je jí to úplně jedno, ale na druhou stranu se uchází o roli v legrační romantické letní komedii, na které jí hodně záleží…takže je otázka, co ventiluje jako pravdivé informace a co je jenom hra pro okolí.

Souvisí nějak skrývání Soniny orientace i s její hrou pro okolí?

Může to tak být. Scénář vznikl během krátké doby, vznikl vlastně za týden, a potom jsme  rozebírali hlavně to nejdůležitější z postavy vůči hlavní lince filmu. Ale osobně mě mrzí, že se tam tohle téma víc neotevře. Jak je pro člověka v tomhle prostředí složité řešit svou orientaci, protože má strach z nepřijetí okolím, nebo že kvůli orientaci přijde o roli nebo dokonce o práci. Takových lidí je v mém okolím vlastně velké množství. Osobně jsem si myslela, že to v dnešní době není takový problém, ale stále je. Poslední dobou mám takovou morbidní fascinaci, kdy pročítám tisíce komentářů k různým tématům na sociálních sítích a momentálně je nejžhavější kolekce našich olympioniků. To, jakým způsobem se k tomu vyjadřuje valná většina komentujících už se netýká ani tak vkusu, jako právě orientace návrháře a ve velké míře i rasismu, což je pro mě šokující. Ve filmu se tohle téma jen naťukne, ale nedořeší…samozřejmě to není téma filmu, ale je to téma Soni a to je „látka” na celý jiný film.

Myslíš, že se umělci bojí vyoutovat spíš kvůli publiku nebo tvůrcům, protože by pak nebyli obsazovaní? Vnímáš homofobii uvnitř uměleckého prostředí?

Myslím, že to hodně souvisí se sociálními sítěmi, čehož se dotýká i tento film. Je to hodně velké téma i co se týká obsazování ve filmech, např. když jsi na castingu v posledním kole a je tam s tebou někdo, kdo má mnohem větší vliv na sociálních sítích, tak tu roli většinou dostane on/ona. Já to vnímám tak, že lidé se bojí publika, protože publikum tvoří slávu a vliv a podle toho získáváš role. Není to tak vždy a není to pravidlo, ale komerční projekty jsou na tom z většiny postavené.

Jsi herečka, která hraje herečku – vidíš mezi sebou a postavou Soni nějakou podobnost? Něco, co tě vystihuje nebo co bys naopak nikdy neudělala?

Soňa má dvě roviny, na jednu stranu říká, že jí je to jedno a na druhou stranu je z toho deprimovaná. A zároveň vidíš její velkou zákulisní hru, kdy jí dost záleží na sociálních sítích a hodně toho sdílí, i když je to rádoby nihilistický obsah ve stylu teď si točím nohy nebo kostelík, ale to je taky influencerství, i když jiný druh než na co jsme zvyklí. Mně je influencerství nebo tento způsob upozorňování na sebe vzdálený, ale vlastně mě to mrzí a snad na tom zapracuju, protože cítím, že je to potřeba. Jen jsem zatím nenašla správnou platformu a dobrý způsob jak a co sdělovat, protože např. točit si nohy nebo pusu s našpulenými rty mi opravdu nejde. Myslím, že i moje kočky by měly lepší instagram. Mně se hrozně příčí prezentovat sama sebe. Mnohem raději bych prezentovala něco, co je ze mě než sebe, ale momentální mě nic nenapadá, můžu točit akorát svoje kočky... Blízký je mi naopak monolog, ve kterém Soňa říká, že je zbytečné snažit se být dobrým hercem, protože je to všechno o známostech. S tím se částečně ztotožňuji, ale nejsem schopná s tím něco udělat, protože jsem paradoxně ke své profesi velký introvert a dostávám panické ataky ve chvíli, kdy na mě mluví víc lidí. Zvládla jsem jen jednu akci, na které mě to bavilo, ale to mi snad někdo musel hodit něco do pití, protože je to jinak úplně mimo mojí komfortní zónu.

Jsi Brňačka, vystudovala si JAMU a po škole si nastoupila do angažmá v HaDivadle, kam ses nedávno vrátila. Jaký byl pro tebe návrat?

Do HaDivadla jsem se vrátila loni v listopadu a jsem tady strašně šťastná. Bylo to první divadlo, ve kterém jsem začala působit a hrát klasickou činohru. Zažila jsem tady spoustu krásných zážitků a myslím, že jsem teď schopná docenit ten undergroundový, srdečný a autorský prostor s tolika zajímavými, intelektuálními a originálními lidmi mnohem víc. Jsem za to vděčná…že můžu pracovat s lidmi jako je Marie Ludvíková nebo Ivan Buraj.  No a vrátila jsem se domů, takže najednou potkávám známé lidi, což je na Brně krásný, že spousta lidí, co se tady narodí, tady zůstanou a zvelebují město. Takže o to víc je to láska.

Na JAMU si vystudovala klaunství, ale stala se z tebe divadelní a filmová herečka. Co tě k tomu vedlo?

Ten obor, který jsem vystudovala měl hodně legrační název – klaunská, scénická a filmová tvorba, ale klaunství tam tehdy bylo spíš sekundární. Prof. Turba nás vedl k tomu, abychom vytvářeli autorské projekty, abychom byli sami schopni napsat postavy a k tomu jsme používali postavu kauna jako alter ego, ale zároveň to bylo hodně pohybové, měli jsme spoustu hodin improvizace, tance a akrobacie. Klasiku jsem začala dělat až v HaDivadle, i když to není typická klasika. Většinu projektů tvoří autorské inscenace a my do nich můžeme svým způsobem zasahovat. HaDivadlo je skvělé i v tom, že v něm má slovo úplně každý bez ohledu na profesi, pro nás je stejně důležitý názor rekvizitářky, zvukaře nebo technika…zkrátka celé komunity, takže ve výsledku je to dílo nás všech. Kdybychom např. dělali Naše furianty, což doufám, že nebudeme, protože už mi to jednou stačilo, tak to budou hodně jiní a undergroundoví furianti.

Které herectví je ti bližší – divadelní nebo filmové?

Divadlo dělám už dlouho, proto ho mám ráda a mám pocit, že některé věci už umím a vím, jak na ně. Zatímco film je pro mě pořád ještě novinka, např. mně vždycky buší srdce a mám paniku, když přijdu na plac mezi neznámé lidi. Nejspíš je to proto, že na nárazové filmové projekty nemám takový prostor na přípravu, takže zatím nedokážu najít svůj klid před kamerou, přála bych si to, ale to přichází se zkušenostmi.

Předchozí film A pak přišla láska… byl z větší části založen na improvizaci, zatímco v Hello, Welcome jsi měla fixní scénář. Co je pro tebe lepší?

To byla jenom improvizace. Mně je a vždycky bude bližší pracovat s něčím, co není striktně fixní. Párkrát jsem dělala na projektech kdy jsme si slovíčka ve scénáři  mohli upravit podle sebe, aby to bylo reálnější. A to je potom myslím dost cítit, že postavy mají odlišnou mluvu. Takže mi bylo lépe s neusazeným textem u natáčení filmu A pak přišla láska. Před každou scénou jsme si řekli, o čem to má být, co by mělo nebo musí zaznít a k čemu bychom měli dojít…a to, co se stalo mezi tím, byla chemie mezi dvěma, třema lidmi, což je fantastický, protože jste u zrodu kouzla, které se při tom stane. Ale zároveň je to hodně Šimonem, který umí spojit dohromady lidi, kteří spolu chemicky souzní. Já si ale nedovedu představit, že bych šla tímto improvizovaným způsobem hrát s někým, koho jsem nikdy neviděla a měli bychom spolu najednou navázat hluboký vztah. I kdyby to měl být třeba Mirek Donutil. Ale možná by to se Šimonem fungovalo.

Jaký máš vztah k Filmovce a Varům?

Filmovka je pro mě srdcovka. Začala jsem sem jezdit ještě před tím, než jsem propadla filmovému maniactví, na některých ročnících jsem sice viděla málo filmů, ale o to víc jsem si užila tu atmosféru a protančila večery. Ale taky jsem zažila spoustu ročníků, kdy jsem jezdila hlavně na filmy a viděla jsem tak skvělé věci, že ve mně pořád rezonují. Filmovku mám třeba mnohem raději, a to prostředí je mi příjemnější a bližší než třeba Vary, protože tam cítím velký tlak a tady (na LFŠ) jsem víc svobodnější a můžu se s lidmi rovnou setkat, zatímco ve Varech je mezi lidmi bariéra, když jsou někteří herci a tvůrci k zastižení jen v róbě za plentou.

Který film a které divadlo tě nejvíc ovlivnily nebo patří mezi tvoje nejoblíbenější?

To je těžké, protože jich je hrozně moc. Mohla bych říct třeba Kráska dne od Buñuela nebo bych mohla vybrat nějaký film od Lynche, ale v každém období se mnou rezonuje něco jiného a je toho opravdu velké množství. Za masterpiece považuju třeba Čelisti. Tady na LFŠ jsem viděla Final Cut – Dámy a pánové, což mi udělalo velkou radost, byla to naprosto unikátní a zábavná záležitost. Co se týče divadla, tak mám moc ráda režii Honzy Friče, od něj můžu cokoli, ale vyzdvihla bych Vassu Železnovovou a Bakchantky, ale v podstatě jakékoliv hry, kde hraje Míla König, je skvělé sledovat.

A jak trávíš léto v Brně?

Jsem kavárenský povaleč, samozřejmě. Chodím do Kimona na Bayerce, kde mají katastrofálně dobré zákusky. Pak mám moc ráda Industru a Punkt., Anoda je taky super. Na naturální vína chodím do JustWine a na jídlo chodím ráda do Bango Brno. Pak třeba Večerka a Manya, to jsou taky boží podniky. Myslím, že trávit léto v Brně je skvělé už jen v tom, že vidíš, jak se zpomalí rytmus města. Ten klid se pak změní odpoledne, když jdeš na Jakubák, kde sedí lidi na zemi s kytarou a pijí pivo, to pak připomíná Bibione. Brno umí žít v létě…a moc hezky! Další srdcovka je Pop Messe na Velodromu. V Brně jsou prostě srdcaři a umíme si to tady udělat hezký.

‍

Rozhovor se Sárou Venclovskou na 50. Letní filmové škole v Uherském Hradišti 28. 7. 2024, rozhovor vedli Matúš Slamka a Petra Antalová.

‍

‍