Režisér Šimon Holý: Autenticita je v něčem pro spoustu lidí šokující.

Šimon Holý absolvoval FAMU v oboru filmová režie, mimo to píše také scénáře, složil hudbu k mnoha filmům, učí v Televizním institutu a byl nominován na Ceny české filmové kritiky a Českého lva. Spolupracuje s Radiem Wave Českého rozhlasu, kde moderoval podcast Kompot a proudové vysílání. V současné době se podílí na podcastech Poprask pro magazín Reflex a RANT Prostoru pro Revue Prostor. Jeho třetí celovečerní film Hello, Welcome, vyprávějící příběh třech mladých hereček, které se společně vydají na filmový festival do Karlových Varů, zahájil letošní 50. ročník Letní filmové školy v Uherském hradišti.

‍

Na úvod nejtěžší otázka – jak bys popsal svůj nový film ve třech větách?

To je těžká otázka. Je to komedie o tom, jak lidi musí hrát, že jsou v pohodě, i když v pohodě zrovna nejsou. Je to o herečkách, které hledají štěstí, ale nikdy ho nemají šanci najít. A je to o průmyslu, který je do té pozice staví.

Tento film uzavírá tvoji trilogii filmů o ženách a každý je něčím jiný. V čem se liší Hello, Welcome (2024) od předchozích filmů A pak přišla láska… (2022) a Zrcadla ve tmě (2021)?

Tenhle film má nejvíc detailů, detaily jsme točily opravdu hodně a strávili jsme spoustu času nad postavami, a taky je to komedie, což předchozí filmy tolik nebyly. Respektive humor je přítomný i v nich, ale nebylo to cílem, byly to melodramata, zatímco teď jsme vědomě komediálnější.

Natáčel si v Karlových Varech. Co pro tebe festival KVIFF i město znamenají?

Festival je pro mě největší filmovou událostí v Česku. Je to áčkový festival, který je relevantní pro světový trh a světový arthouse. A Karlovy Vary jsou pro mě město, které má velký potenciál, a doufám, že do budoucna ho bude využívat ještě víc.

Máš ke KVIFF osobní vztah?

K festivalu mám velmi osobní vztah, protože jsem na něm uváděl dva filmy za sebou. Zároveň si profesně vážím spousty lidí, co na něm pracují.

Nejnovější film Hello, Welcome, který se odehrává v Karlových Varech, má ale premiéru na filmovce v Uherském Hradišti (LFŠ). Proč právě tady a v čem je pro tebe LFŠ jiná než KVIFF?

Filmovka má jiný parametr toho co chce zacílit. To tu akci určuje, že je o něčem trošku jiném. Není to áčkový festival a soustředí se spíš na film jako takový a na diváka, je to hlavně festival pro diváky. A přišlo nám, že diváci filmovky mají fakt šanci jít s tím filmem, že je pro ně, a že je snad bude bavit, protože jsou to diváci, které zajímá film.

Chodíváš na filmovku i jako návštěvník?

Ne. Přiznám se, že jsem tady byl dvakrát a vždycky s filmy, protože jsem v té době celé léto točil nebo jsem organizoval nějakou akci. Mně se to vždycky míjelo, ale jsem rád, že můžu svoje filmy využít k tomu, abych sem mohl přijet.

V Hello, Welcome se vracíš ke spolupráci se štábem a s herečkami, se kterými si točil předchozí filmy. Momentálně plánuješ nový film s větším rozpočtem. Budeš spolupracovat se stejným týmem?

Z velké míry jo, snažíme se udržet to, co můžeme. Takže třeba Jana Hojdová jako kameramanka se mnou bude točit, a zároveň třeba i holky (herečky), které jsou tady – Alena Doláková, Sára Venclovská, Eliška Soukupová…nebo třeba castingové režisérky a choreografky, které se mnou spolupracovaly. Snažíme se pořád udržovat naši tvůrčí rodinu.

Jak dlouho trvala cesta od námětu Hello, Welcome po poslední úpravy v postprodukci?

Točili jsme šest dní, ale poslední úpravy v postprodukci jsme dokončili minulý týden, takže to je v tuto chvíli rok a dva měsíce. Postprodukce byla u tohoto filmu vlastně docela dlouhá, zasekli jsme se totiž poměrně dlouho u různých detailů.

Bylo náročné dohodout se s KVIFF, že budete během festivalu natáčet Hello, Welcome?

Nebylo. Ve chvíli, kdy jsme slíbili, že nebudeme narušovat průběh festivalu, což jsme nedělali, tak jsme si vyšli vstříc co nejvíc, jak jsme mohli.

‍

‍

Proběhly nějaké zásahy ze strany KVIFF? Chtěli např. dopředu vidět scénář?

My jsme jim poslali prezentaci, ve které bylo představeno o čem film je. A byla tam důvěra v to, že to bude fungovat.

Symbolizuje pro tebe Hello, Welcome právě KVIFF? Nemohl být natočený na jakémkoli jiném filmovém festivalu?

Myslím, že do jisté míry ano, jen by se změnily nějaké specifikace, detaily a prostory, ale ten samotný příběh vlastně není o karlovarském festivalu. Ten příběh je o třech herečkách, které jsou na filmovém festivalu a mě zajímá prostor toho festivalu, jak je formuje a co vlastně musí dělat v takovém prostředí.

S tím souvisí i jedno z témat, které ve filmu rozebíráš, a to je autenticita hereček, které se musí zalíbit režisérovi nebo produkci, a musí se tak stavět do určité role. Je podle tebe možné v kultuře, nebo v umění obecně, být samým sebou a na nic si nehrát? Snažit se navazovat vztahy přirozeně a ne účelově? A je podle tebe možné v tomhle „českém rybníčku” pracovat jen se svou vlastní autenticitou?

Já doufám, že jo, protože to je něco, o co se sám snažím. Kdyby ne, tak by mě to samotného bolelo, ale myslím, že autenticita je v něčem pro spoustu lidí šokující, protože si někdo dovolí to, co si jiní nedovolí. Ale autenticita je vlastně nebezpečná a člověk si tím může zavřít dveře. Nedávno jsem poslouchal podcast Las Culturistas, kde říkala Tina Fey, že právě autenticita je největší luxus a otevřenost, a já si myslím, že je to do jisté míry pravda.

Jsi autentický ve svých filmech? Nebo se snažíš myslet na diváka a děláš kroky, které jsou víc divácké než autentické?

V této trilogii jsem úplně autentický, protože nám nikdo nenastavoval žádné hranice a u těch větších projektů už je to trochu jiné, tam se musí člověk víc zamýšlet nad tím, jaké to bude pro diváka. Nebo může chtít zasáhnout víc diváků a komunikovat něco s širším publikem.

Točil si tyhle tři filmy i kvůli tomu, aby ti důvěřovaly fondy nebo kvůli získání prostředků na natáčení? Myslel si při přípravě na to, že by ses měl snažit někoho oslovit nebo přesvědčit?

Ne. První film (Zrcadla ve tmě) jsme chtěli natočit tak, jak se nám líbil, abychom ho udělali z peněz, které máme k dispozici, a z toho, co umíme. U druhého filmu (A pak přišla láska…) jsem chtěl navázat na to, co mě zajímá a co si chci zkusit. A u třetího filmu (Hello, Welcome) jsem měl příběh, který jsem chtěl říct. Takže vlastně fakt ne, ale to byla svoboda toho, že jsme si to platili celé sami a nebyly do toho zapojené instituce a nikdo to nehodnotil ve vývoji filmu. Hodnotili jsme to jen my – herci, režisér, štáb, a to dělá hrozně moc. Jediným kompasem jsme byli my.

Kromě toho, že jsi režisér a scénárista, skládáš i hudbu a zastáváš spoustu dalších profesí. Baví tě to nebo tolik nedůvěřuješ někomu jinému?

Spíš na to nejsou peníze. Někdy nejsou peníze a někdy by to u takových rychlých svižných projektů trvalo víc času, kdyby na tom spolupracovalo víc lidí, takže to často jinak nejde. Třeba u scénáře A pak přišla láska… byly vlastně všechny čtyři hlavní herečky zároveň se mnou i scenáristky. Kdyby tam byl další scénárista, tak bychom zbytečně debatovali nad některými věcmi, u kterých jsme všichni věděli, jak mají být. A vysvětlovat to někomu novému, když už byl náš štáb celkem propojený, nedávalo smysl. Navíc, proč bych měl někomu dalšímu vysvětlovat, jak by měla vypadat hudba, když o tom máme představu a já hudbu zvládnu složit? Takže vlastně není důvod.

Chtěl bys v budoucnu na velkých projektech pokračovat s psaním scénáře a skládáním hudby nebo přemýšlíš, že bys to přenechal někomu jinému a soustředil by ses především na režii?

Jsem otevřený tomu točit podle scénáře, toho se nebojím, ale hudbu si zatím nechávám. Už si ale nebudu časovat a překládat titulky, to je třeba skvělé, nebo už nebudu muset řešit, jestli mají herečky pizzu na pokoji a nebudu ji tam vozit. Existuje celkem dost mini prací, které právě při velkých projektech už člověk nemusí dělat sám, a to je příjemná změna.

Další otázky se týkají tématu LGBTQ, kterému se ve svých filmech věnuješ. Plánuješ do budoucna film, kde by tohle téma bylo ústřední?

Jsou filmy, ve kterých to má být ústřední téma, ale tady to ústřední téma není. Zároveň si myslím, že je v pořádku ve filmu LBTQ postavy mít, ale že to není potřeba víc tematizovat. Do budoucna to plánuji nebo v to doufám, jen jsme u těchto filmů neměli materiál, díky kterému by z toho šlo udělat ústřední téma.

Co si myslíš o zobrazovaní LGBTQ postav v českých filmech?

Že je to většinou smutné a stereotypní. Doufám, že se budeme posouvat dál, k zajímavějším postavám než jenom ke komickým kadeřníkům, nebezpečným masovým vražedkyním jako v případu Olgy Hepnarové nebo lidí, kteří umírají na HIV/AIDS, protože fetují na pervitinu ve filmech z 90. let. Bohužel zatím nemáme jiné zajímavé postavy než ty tragické.

V Hello, Welcome je scéna, ve které herečky řeší mužský šovinismus a nevhodné chování vůči ženám ve filmovém průmyslu. Inspiroval ses iniciativou NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, kterou iniciovali*y studenti*ky DAMU, a ke které se připojily další umělecké školy a instituce?

To ne, ale podporuju to a určitě je správné, že se to děje. Za nás je nutné ukázat, že jsou i herečky, které s tím nesouhlasí a nepřistupují na takové věci, a kvůli tomu pak nedostávají role.

Chystáš se na nějaký program na LFŠ a jak trávíš léto?

Bohužel už tady nic nestihnu, protože točím další film, takže už zítra ráno musím být na rekvizitních schůzkách a připravovat se na natáčení. A za týden nás čeká Prague Pride, kde jsem hudebním dramaturgem, takže to bude týden skvělých akcí a večírků, a pak jedu ještě do Německa na hudební festival, takže léto mám nabité.

Jak se bude jmenovat tvůj nový film a kdy ho můžeme vidět?

Jmenuje se Chica Checa, což ve španělštině znamená česká žena a doufám, že se v kinech objeví příští rok.

‍

Rozhovor se Šimonem Holým na 50. Letní filmové škole v Uherském Hradišti 28. 7. 2024, rozhovor vedli Matúš Slamka a Petra Antalová.

‍